Sobota 12. července: výšlap na GAUSTATOPPEN

   V noci jsem se zase nějak zvlášť dobře nevyspal. Po parkingu - kolem aut pobíhaly ovce s hodně hlasitým zvoncem na krku a stará mama stále naháněla svým hlasitým békotem své rozpustilé mladé. Slunko se už ani tady v jižní části Norska v noci na moc dlouho neschová, takže auto bylo hned zrána pěkně rozpálené, což mne vyhnalo z postele definitivně. Po snídani a spakování výbavy jsem s nově nabitým optimismem vyrazil na svou první turu. Vrchol Gausta je sem tam schován v mracích, ale meteopředpověď hlásí, že bude líp.

   Cesta k chatě Gaustahytta měla trvat cca 1,5 až 2 hodiny a já se k ní za ty dvě hoďky opravdu vyškrábal. Jakožto netrénovaný turistický zoufalec jsem párkrát popadal dech a odpočíval.

   Kousek pod chatou jsem potkal pár holek v lodičkách, rodinku s miminky a dokonce i jednu česky mluvící rodinu. Bylo mi to kapku divné a hledal jsem kolem sebe autostrádu a parkoviště, ale ne ne. Kousek ode mne ze svahu z šutrů vykukují otevřené dveře a za nimi dlouhá temná chodba. Sakra ta lanovka zakopaná v hoře vede sem a ne na ten druhý kopec - to jsem se jaksi spletnul :o) Armáda, která vrchol hory Gausta zhnusila výstavbou vysílače, se jednoho rozhodla, že musí pro své techniky zajistit přístup k vysílači za jakéhokoli počasí a tak se rozhodli v hoře vykopat tunel a v něm udělat lanovku. No a dnes je tahle atrakce využívaná k dopravě turistů. Základna je sice o kousek dál, než jsme parkoval já, ale asi bych se i svezl, kdybych si to nespletl. Tímto se v pohodě vysvětlily ty lodičky a miminka mezi balvany. 

   Vláčkem, šplhajícím v klaustrofobním tunelu jsem se teda nesvezl, ale jak je vidno na schémátku, musí to být zajímavá atrakce. Už samotný skon 40^o je dost děsivý. 

   Od chaty s vysílačem je to k samotnému vrcholu hory ještě půl hodiny chůze. No chůze, byla to ta nejadrenalinovější část, protože se tam skáče po několika-tunových kamenných blocích naházených na sebe a cestu mezi nimi nenajdete. Jdete prostě daným směrem k vrcholu a jen tam, kde došáhnete a přitáhnete se a nebo kde se odvážíte. Místy to bylo opravdu napínavé. 

   Na samotném vrcholu jsem byl asi dvacet kupodivu úplně sám a tak jsem mohl pořídit spoustu nerušených záběrů a taky si dosyta vychutnat rozhled. Z tohodle místa je prý vidět šestina plochy Norska a kopec je považován za nejhezčí horu v celém Norsku. Však koukněte.

   když se ke mně blížili další šplhouni, zalezl jsem si na opačnou stranu pod vrchol a rozvalil se na jednom placatém bloku. Jen tak jsem polehával, koukal a čistil si hlavu. Dojedl jsem taky poslední - již mírně oplísněný řízek z domu. Inu po třech hodinách výšlapu máte na zásoby jídla v baťohu úplně jiný pohled :o) 

   Dolů jsem to seběhl o půl hoďky rychleji než nahoru a potkal česko-slovenskou bandu děcek. Po večeři jsem se zašel vykoupat do jezera, kde jsem doufám, že jen svou smělostí, vyděsil pár táborníků v bundách a svetrech. Mi ale bylo fajň. Navečer jsem už nikam necestoval a u teplé polívky zase pročítal průvodce. 

   Aplikačka Moves - neúnavná to kolegyně sčítající kroky v mé kapse, podává takovéto svědectví. 

   Najeto 0 km.

   pokračování